Nobody knows who you really are...

16. srpna 2008 v 9:47 | *eMss* |  *eMss's soul...*
s hlavou v oblacích prolétnout si svět...
do krve rozedřená chodidla už nikdy nevidět...

je zvláštní jak moc dokáže člověk ublížit sám sobě...
lidé a snění
časy se mění...
dříve...
při pomyšlení na to, že by někdo, kdo mě zná ve "skutečném" ?světě? ?životě? objevil to co píšu, mě děsilo...
teď?
je mi to jedno, kdyby někdo z nich jednoho dne objevil tuhle nebo tu starou eMss, možná by konečně pochopili, porozumněli... možná by poznali, kdo skutečně jsem... a ne jen to, kdo jsem podle jejich představ...
vždyť nikdo z nich nikdy nečetl žádnou z mých povídek, žádnou z mých básní... žádný můj názor na cokoliv...
jaká ironie...
lidé, které si myslíte, že znáte hodně dobře a oni vás, jsou přitom tak vzdálení a jiní než vaše představa o nich...
a naopak, lidé, kteří vás neznají z každodenního života, znají Vás, vaší duši, vaše sny... znají vaše skutečné já...
to "já", které za normálních okolností neznámo proč ustupuje do pozadí a nechce být spatřeno...
ale je to tak lepší, pro mě určitě ano...
radši budu mít svou vlastní duši a budu jí mít uschovanou hluboko, tak, že jí už nikdo nedokáže objevit, než abych jí někomu svěřila do rukou a on jí pak jedním mávnutím rozerval...
kapky k zemi padají
dýky slastně bodají
je to zvláštní, ale připadám si silnější než kdy dřív... a možná jsem bezcitnější...
vždyť mi to i bylo řečeno, u jednoho psych. testu... nikdy prý ještě neviděla aby holka měla tak nízko posazené citové já... (buď nemám city, nebo je prý hrozně moc skrývám)... kdo ví...
a prý jsem asi hodně rychle dospěla... nevím... ale bylo to zvláštní, takhle to slyšet... ani nevím proč to tady teď takhle rozebírám... ale tak nějak mi to přišlo na mysl...
končíme...
ale zároveň s tím pocitem neobvyklé síly, si připadám slabá... zvláštně rozporuplné... asi jsem schizofrení...
z bílých křídel krev prýští
zapomenuté střípky o zem tříští...
říkala jsem to už tolikrát, ale nikdy jsem neměla tak obrovskou touhu, jako teď...
jak moc ráda bych se sbalila a vypadla pryč... odjela daleko... od všeho a od všech tady... já vím, určitě by se mi stýskalo a chybělo by mi spousta lidí a všeho tady... ale ta touha po nových zážitcích, nových lidech, nových zkušenostech... ať už by byly dobré nebo špatné... prostě jakékoliv...
a já bych se taky sbalila a odjela, ale mám před sebou poslední maturitní rok... tak doufám, že ho snad úspěšně dokončím a pak budu moct uskutečnit svůj sen...
prostě se sbalím a tradá... ... sbohem... možná, že se vrátím...
už se na to těším...
není den jako den...
a není noc jako noc...
je jen jeden jediný sen
a jedna velká moc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlizee Charlizee | Web | 18. srpna 2008 v 12:36 | Reagovat

Ano, je to opravdu zvláštní, že lidé, kteří si myslí, že tě znají jsou tvému pravému já tak vzdálení a naopak lidé, kteří řeknou: "nikdy jsme se neviděli" ti, dá se říct, vidí do duše..

S tou maturitou a chutí odjet jsme dvě - chci dodělat poslední ročník na střední a pokud se nedostanu na vysokou, chci někam odjet, pokud bude možnost.. Třeba Švédsko.. :)

Tak doufám, že se povede nám oběma školu úspěšně dokončit a pak si splnit svůj sen ;)

Držím pěsti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama